Ne že bych byla jako Marta, která každý den slupne písmenkovou polívku, a pak mluví, mluví, mluví celý den… Čtu ve tvé tváři. Sotva ráno otevřeš dveře, je mi hned jasné, jestli jsi dnes vstávala zadkem vzhůru nebo jestli se mám na procházku těšit. Teda… jestli si po cestě k autu nevšimneš té nové díry… Jenže já si fakt...
Ležím na podlaze. Před chvilkou jsem docvičila svoji jógovou sestavu a teď odpočívám. Poslouchám klavírní koncert a hlavou mi proletí zvláštní myšlenka na generaci žen přede mnou. Kolik jich tu muselo být, abych tu byla i já? Za chvíli to bude rok, co jedna z těchto žen zemřela. Moje babička. Žena, která pro mě byla symbolem laskavosti, bezpodmínečné lásky a především… především...
… tak jí to dáme sežrat … Narodila jsem se úplně jinde, než jsem strávila většinu života. V porodnici 🙂 Ale ne, první rok jsem s rodiči bydlela u babičky a dědy na venkově. Pak se moji rodiče rozhodli pro nesnesitelnost tehdejší situace přestěhovat a od té doby mám stěhování v krvi. Zdá se, že vše by šlo v mém životě docela hladce,...
Once upon a time there lived one young man and one young lady… Mojí první a opravdu velikou lásku jsem prožila v první třídě. Jmenoval se Honza a naše láska trvala přesně jeden den. O to byla ale intenzivnější a jak se po téměř třiceti letech ukázalo, na ten jeden den nezapomněl ani jeden z nás… Přijela k nám tenkrát teta se strýcem a strýc si...
Gabriela Brezániová