Slečna dokonalá má dokonalé tělo…

Nic nedělá ženu krásnější, než víra ve vlastní krásu.“ Sophia Loren

Jak bych tomu ale měla věřit, když jsem od dětství slýchala jen:

Máš vlasy jako pochcanou slámu. Máš moc úzké rty. Máš moc malý zadek. Máš moc velký prsa. Máš nohy jako dostihová kobyla/terénní bažant. Víš, že ti ten tvůj nos dělá stín? Asi ho máš křivej… Já jsem si teda myslel, že zrovna ty nikdy nepřibereš, podívej se, jaký máš břicho… Jo a sundej si už ten mop z hlavy… Hele, chápeš to? On si vybral zrovna tebe?!“

Tak na těchto větách (NE)vyrůstalo moje sebevědomí.

Celkem ráda bych řekla, že co mi příroda nenadělila na vzhledu, nadělila mi na duši… ale kdekdo by se mohl pokusit mi to vyvrátit – myslím i kvůli té duši 😉

Zkrátka a dobře nepatřím zrovna mezi výstavní modelky.

Když mi bylo patnáct, dostala jsem pod stromeček knihu Body fitness – pro krásu každé ženy. Co tím chtěl autor dárku říct, nevím, a ani o tom nehodlám spekulovat. Každopádně to byla první a poslední kniha o cvičení, kterou jsem četla. Teda, koupila jsem si ještě další, podle toho, jak jsem zrovna nabírala na objemu, ale jak jsem je otevřela, tak jsem je taky zase zavřela.

No tahleta první kniha obsahovala cvičení, díky kterému jsem byla schopná dostat svoje tělo do kondice během čtrnácti dnů. V těch patnácti bylo ještě dost flexibilní 🙂 Cvičení mi vydrželo až do prvního těhotenství. Jeho hlavní výhodou byla jednoduchost a časová nenáročnost, přitom však bylo velmi účinné. Stačilo mi vždycky cvičit dva měsíce, a pak jsem se na to s klidem mohla na čtvrt roku vykašlat.

Nejsem zrovna moc vysoká (ale co je malý, to je milý, že? ;-)) a ani super štíhlá. Po mém prvním skutečném rozchodu jsem se zařekla, že musím aspoň vypadat skvěle, když už ani o tu duši se tu nehraje. A docela mě to posedlo.

Ráda nosím těsné věci a trička na ramínka, taky bylo období, kdy jsem se svýma „terénníma“ nohama nosila minisukně. Nicméně jsem spíš sportovní typ, takže oblečení hodného pravých dam v mém šatníku zrovna moc nenajdete a i můj manžel se diví, když odněkud tu sukni vyhrabu (drží mě pak ve městě celou dobu za ruku, takže mu to dělám schválně :-D).

Pokaždé jsem už na prvním rande slyšela z úst svého protějšku nějakou větu lehce naznačující, že bych měla vypadat jinak. Jako fakt? Už na prvním rande nejsem podle jeho představ? Tak co tu, sakra, dělá? (Že by fakt ta duše? :-D)

Tak jsem se snažila, abych nepřibrala, abych zhubla přes stehna, abych měla jemně vyrýsované svaly na ramenou a břichu apod. Nějak extra jsem to nepřeháněla, no pokaždé, když jsem dvě kila přibrala, připadala jsem si jako lokomotiva (a slyšela taky nějakou pěknou poznámku – na co myslím, to si přitahuji, že…). A tak jsem třeba na týden přestala jíst, abych zase zhubla…

A teď si představte, jak jsem se asi musela cítit, když jsem v průběhu prvního těhotenství přibrala kil rovnou dvanáct (JEN 12!!! Co by za to jiné ženy daly…). Přišlo mi to děsný. A ta panika, když mi začalo růst břicho… šmankote, zůstanou mi z toho pajizévky… (některý věci je fakt lepší nečíst).

Po porodu už to s cvičením bylo dost na dvě věci. Vyčerpání z nedostatku spánku a – přiznejme si – i z ne zrovna vhodné stravy, vždy vedlo k tomu, že mě tělo po čtrnácti dnech cvičení sestřelilo nějakou pěknou rýmečkou/chřipečkou/angínečkou, aby mi ukázalo, že jsem fakt mimo(ň) a že se mám jít raději vyspat. Na to ale čas nebyl.

Asi nejméně jsem za svou „kariéru“ vážila v době rozvodu. Běžně na váhu nelezu, ale když už i kolegové v práci začali mít podivné narážky na anorexii, riskla jsem to. Necelých 47 kg vyděsilo i mě. Hlavně proto, že se mi ten stav líbil. Cítila jsem se neskutečně lehká, a když jsem si třeba čistila zuby, držela jsem se přitom ručníku (podvědomí dělá fakt podivné věci, dnes ale rozumím tomu, že mě opět chránilo).

Přitom jsem vlastně nedělala vůbec nic jinak – normálně jsem jedla i cvičila a nijak extra jsem se nezatěžovala. Jedinou příčinou tak mohl být stres. Později jsem někde četla, že právě psychický stav anorektiček na hranici mezi životem a smrtí bývá provázen pocitem lehkosti – a tento pocit je prý velmi návykový… AHA 🙂 Dnes děkuji i za ten ručník v koupelně, díky kterému mě moje podvědomí drželo při zemi… možná bych prostě někam uletěla…

I dnes stále cvičím, jen trochu jemněji a s ohledem na své tělo.

Po ránu si dávám svoji oblíbenou sestavu Tai Chi a třikrát do týdne cvičím jógu. K tomu dost opečovávám nohy, protože každý den ujdu tisíce kroků na procházkách s Baky, a takhle jim jejich dobré služby vracím. Maximálně mi to vyhovuje a zdá se, že i mému tělu (už mi neposílá rýmečky).

Co by dělala duše bez našeho těla?

Nebyla by tu na Zemi. Naše tělo nám slouží jako dopravní prostředek. Pokud se o něj nestaráme, chátráme. Pokud onemocníme, necítí se dobře ani naše duše. A necítí se dobře ani tehdy, když svoje tělo nenávidíme jen proto, že není podle našich představ (v tom horším případě dokonce podle představ někoho jiného).

I na toto lze využít EFT. Já jsem se trápila kvůli svému křivému nosu a vlasům, které prostě jiné nebudou. Pohled do zrcadla pro mě byl utrpením a zdrojem každodenního nepřijetí sebe samé. No teď už se mám ráda a komu se nelíbí, ať si… víte co 🙂

Na to, jak se pomocí EFT znovu zamilovat do svého těla, mrkneme v naší uzavřené skupince. Přidat se můžete zde.

Mrkneme také na to, proč jsem se rozhodla jít do bezobilného stravování a jak mi EFT pomohlo překonat těžké abstinenční období (kdo by to byl řekl, že je ten lepek fakt taková potvora… :-D).

Také se podíváme na lékařské diagnózy a předpoklad genetické dědičnosti (aneb když to měla máma… budu to mít na sto pro i já…).

Zkrátka, čekají na vás celkem čtyři samostat mini-články, ve kterých prozkoumáme náš vztah k tělu dopodrobna, tak se přidejte 🙂

Těším se na vás a přeji krásné a pohodové dny 🙂

PS: A ještě jeden bonus pro vás mám – ve skupince vám také prozradím jeden „tajný“ recept na jednoduché sebeléčení každý den – fotka vám napoví 🙂

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)