Skok, který mi změnil život…

Občas se v životě stává, že vám do něj nečekaně vstoupí nějaký člověk. Během pár minut ve vás dokáže zvednout takovou bouři, která obrátí všechno ve vaší duši vzhůru nohama, pořádně s tím zatřese a postaví vás zpátky na zem. Ve vašem těle to pak víří ještě několik týdnů a netušíte, co s tím. Točí se ve vás hluboký a silný vír, o kterém nevíte, jestli vás stáhne úplně dolů a nebo vyhodí nahoru. Každopádně přestanete mít nad vším kontrolu a nezbývá vám, než jen čekat, až se bouře uklidní, a nebo zoufale hledat pevný bod, kterého se můžete zachytit.

Člověk, který takto zatočil s mým životem, v něm pobyl sotva půl hodiny. A za tu dobu stihl vyvolat to nejhorší tornádo, jaké jsem zatím zažila.

Už rok jsem se chystala na seskok padákem. Odkládala jsem to, co nejvíc to šlo, a tak se stalo, že se sešlo několik zajímavých věcí naráz.

Už mám ověřené, že se před mými narozeninami dějí velmi zvláštní věci, jako by se svět kolem mě zbláznil, třásl se mnou, potápěl mě hluboko do sebe a říkal: vzpamatuj se už, zjisti už konečně, kdo jsi, nebo ti to dám za rok sežrat znovu.

A tak se stalo i tentokrát.

Říká se, že všechno má svůj význam, že všechno se děje v ten správný okamžik. Na začátku loňského června jsem vstoupila do kurzu na téma přijetí vnitřní holčičky. Vím, že s tím mám veliký problém. Paradoxně jsem asi týden před začátkem kurzu třídila svoje věci a narazila jsem na poznámky z jednoho léčení, kterým jsem prošla. Nechala jsem si tenkrát čistit vztahy v rámci mé rodiny – s matkou, otcem, bratrem, a i sebe samu. A v každém tom čištění byla zmínka o přijetí a léčení vnitřního dítěte. Náhoda?

Fajn, jsem na správné cestě, tohle je určitě něco, co potřebuji. Tak jsem se se svojí vnitřní holčičkou začala potkávat. A zjistila jsem, jak je neskutečně silná, odvážná, svobodomyslná, jak si váží sebe sama, jak vždy dokáže najít řešení a správnou odpověď, jak obrovskou radost má ze života. Taková princezna – rebelka. Jenže já jsem té vnitřní holčičce svázala křídla a ještě přelepila pusu – musela jsem přece být za společensky přijatelnou, a to ona rozhodně nebyla.

Ale zpět k seskoku. Tušila jsem, že největším problémem bude důvěra. Létání zbožňuji, výšek se sice bojím, ale zvědavost je tentokrát silnější, než strach. Když na nebi letí letadlo, dívám se za ním vždy tak dlouho, dokud úplně nezmizí. Ten pocit svobody při létání se nedá popsat… je to jako by se ve mně rozzářily milióny hvězdiček naplněných láskou a nutily mě vybuchnout v ohňostroji splynutí. A teď už mě nebude chránit ani letadlo… prostě jen skočím a poletím…

Svěřit svůj život někomu, koho neznám, je pro mě mega problém. Upřímně, nikdy jsem svůj život nesvěřila ani někomu, koho znám. Jsem zvyklá makat sama za sebe, hledat sílu jen sama v sobě, se vším si zkrátka sama poradit. Tak to v mém životě bylo vždy. U nás doma se nikdy nemluvilo o lásce a podpoře, všichni jsme tak nějak existovali vedle sebe, bez souznění, prostě jen proto, že jsme oficiálně tvořili „rodinu“. Zbyly jsme si jen já a Ela, moje princezna-rebelka, která je pořád ve mně. Při životě nás držely úniky do světa fantazie, kde jsme obě mohly být samy sebou.

Zapisuji se a přidělují mi tandemového parťáka a taky kameramanku. Děti se o mě bojí, to mě docela uklidňuje, a taky Ela mě uvnitř drží za ruku. Směje se a povzbuzuje mě, protože je pro každé bláznivé dobrodružství. A pak jde všechno ráz na ráz.

Honza zapíná všechny popruhy, jeho pohyby jsou neskutečně sebejisté, ani nejmenší zaváhání, ani nejmenší náznak pochyb, že to nezvládnu. Věří mi stejně, jako já musím věřit jemu. Do letadla mě vede za ruku jako malou holčičku do školky. A když mě posadí vedle sebe, jediným zklidňujícím dotekem mi položí ruku na koleno a říká: „Uvolni se, já se o tebe postarám. Ty nemusíš dělat vůbec nic, já jsem tu od toho, aby sis to užila.“

V tu chvíli se mi sesypal celý vnitřní svět. Jako když kulka proletí sklem a rozdrtí ho na milióny střepů.

NIKDY NIKDO v mém životě mi neřekl, že se o mě postará. Možná i proto, že jsem to nikdy nikomu nedovolila. Nikomu jsem totiž nevěřila, že by to zvládl. Ani sama sobě. Proto jsem opustila všechno, co jsem mohla, včetně sebe samé. A proto teď těžko hledám cestu zpět.

Jenže cesty zpět už není. Jen dopředu, v mém případě teď spíš hluboko dolů. S nádechem nechávám všechno být. Ela křičí nadšením a já se bráním… nechci, nechci, nechci. Je mi jasný, že jestli skočím, už nikdy nebudu chtít přestat. Uvědomila jsem si totiž, že i když vyletím hodně vysoko, nemusím si nutně nabít hubu o to víc, jak se s oblibou říká. Můžu totiž i bezpečně přistát, až se mi bude chtít…

Celý svět se zhoupne a přetočí, když skočíme. A pak už jen volným pádem dolů. Mám pocit, že to trvá neskutečně dlouho, ale už po minutě s námi škubne padák a vynáší nás znovu vysoko nahoru. Ohromením nemůžu ani dýchat. Nemůžu křičet ani blbnout nadšením, jen se prostě nechávám unášet a rozhlížím se kolem jako bych byla v jiném světě. Tak takhle se cítí ptáci? Tohle je ta volnost, o které Ela celý život sní?

Honza mi předává padák. Jak to, že, mi tak věří? „Nemusíš se bát, nemůžeš spadnout,“ říká mi, jako by věděl, s čím se uvnitř peru. Odpor větru je hodně silný, a tak když upraví vše, co potřebuje, pomáhá mi s řízením. Točí se se mnou doprava, doleva, několikrát kolem dokola. Tam nahoře je takové ticho… Jen vítr a sluneční paprsky, nic víc…

Přistáváme hladce, jako na klouzačce. Podává mi ruku a utíká na další seskok.

Takže důvěra? Opora? Laskavost? Proč jsem o to všechno v životě přišla? Proč jsem pohřbila svoji vnitřní holčičku pod nánosem zodpovědnosti, dokonalosti, přizpůsobivosti, úslužnosti? Strachu z toho, že mě nikdo nebude mít rád? Proč se tolik bojím být sama sebou? Proč nenaslouchám své intuici a vždy naopak udělám právě přesný opak toho, než co mi říká? Proč jsem v sobě potlačila úplně všechno, co jen šlo? A co teď s tím?

Makala jsem na sobě sedmnáct let. Sedmnáct dlouhých let terapií, kurzů, velkých životních změn a bolestivých rozhodnutí. Tolik sebe-odmítání, sebe-popření, přizpůsobení se, potlačení… Snad miliónkrát jsem v životě sklonila hlavu před někým, o kom jsem si myslela, že je moudřejší a všechno ví líp jen proto, že jsem přestala věřit sama sobě… A jen proto, abych se potopila až na dno a hledala tam další střípek své duše.

Pomalu je skládám dohromady. Hodně to bolí, ale teď už vím, že to dokážu a že jednoho dne budu celá… Jen si kvůli tomu možná budu muset udělat další kurz, abych mohla skákat kdykoliv, kdy si budu potřebovat připomenout, kdo jsem…

PS: Článek jsem napsala přesně před rokem… Od té doby jsem ušla neskutečný kus na své cestě k sobě. Vzala jsem do dlaní každý střípek své rozbité duše, pečlivě jsem ho očistila a dala ho na správné místo. Pomocí EFT jsem vyčistila celý svůj dosavadní život, abych mohla „začít znovu“. Našla jsem samu sebe a přestala jsem se bát ukázat, kdo skutečně jsem… Přestala jsem hledat lásku a oporu venku, a místo toho jsem ji našla ve svém srdci…

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)