Příběh psa: z otravné povinnosti k ranní meditaci

Před dvěma lety posedla mého manžela myšlenka, že si musíme pořídit psa. Když už máme dům a děti a velkou zahradu, musíme přece mít i psa. K domu prostě pes patří. Bude hlídat a děti ho budou mít jako mazlíčka.

Já jsem se bránila zuby nehty…

Nechci tady žádnou chlupatou příšeru, která mi bude devastovat zahradu a upřímně – bude všem jen na obtíž. Bylo mi jasné, že jediný, kdo se o psa bude muset starat, budu opět já. Zní to hrozně, vím, ale moje děti nějaký extra zvláštní vztah k zvířátkům nemají. Syn je sportovec a lego-architekt, dcera ráda maluje, tvoří, tancuje. O tom, že by chtěli zvířátko, mluví jen tehdy, když vidí fotku nějakého roztomilého čumáčku. Jinak ani ťuk. A o manželovi už vůbec nemluvím – ten nikdy po zvířeti netoužil.

Ani manžel ani já navíc zkušenosti se psy nemáme. Moje babička sice psa měla, dokonce jsem k němu měla i velmi blízký vztah, ale nestarala jsem se o něj, chodila jsem s ní jen na procházky, když jsem přijela. A ona mě milovala… Byla jako můj ocásek a nehnula se ode mě na metr. Když zemřela, zařekla jsem se, že psa už nikdy.

No, zpět k posedlosti mého manžela. On totiž chtěl nejen psa, ale PSA! Pořádného, velkého, chlupatého, zkrátka takového, kvůli kterému už se nikdo neodváží vkročit na náš pozemek. Co třeba malamuta? Tak jsem začala číst a číst a manželovi jsem malamuta vymluvila. Toho fakt ne. Bude mi dělat díry na zahradě, je hyperaktivní a budeme s ním muset trávit hordu času, který nemáme nazbyt. Po těchto argumentech diskuze o psovi utichla, přesto sem tam manžel přinesl dětem ukázat fotky štěňátek z inzerce – a tím samozřejmě vyvinul tlak na mě… Mamííí, my se fakt budeme starááát… No to zrovna. Pes dopadne stejně jako andulky…

Kdysi dávno, když…

… jsem byla ještě malá, dostal můj bratr k Vánocům Velkou knihu o psech. Byla tam fotka pyrenejského horského psa – ten mě dostal. Byl fakt nááádherný a jeho oči byly tak laskavé. Nedopatřením jsem se o tom před manželem zmínila a ten se hned chytil. Předloni na podzim mě začal bombardovat fotkami plyšových koulí, a protože jsem byla často doma sama, v nějaké slabé chvíli jsem povolila… Ok, tak když už nejsi doma ty, budu mít aspoň psa jako společníka.

Cha, cha, cha… jak jsem se mýlila, že mě štěně bude naplňovat bezmeznou láskou od hlavy až k patě. Možná to bylo tím, že štěně, byť od renomované chovatelky, nemělo ani jeden jediný návyk… Ani hygienický, ani sociální. Veškerý svůj volný čas jsem tedy věnovala malé rebelce, která odmítala cokoliv – ať už procházkami, výcvikem, čtením literatury o výchově… Věnovala jsem se fence víc, než svým dětem. Kdo kdy vychovával štěně, mě v této fázi pochopí. Zvlášť, když jste na všechno sami.

Manžel tehdy ještě pracoval v Praze. Odjel v neděli večer, vrátil se většinou ve čtvrtek večer, takže veškeré povinnosti byly na mě – péče o dům, zahradu, děti, nákupy, lékaři, kroužky, do toho moje práce, péče o papoušky a kočku. Tak abych toho neměla málo, přidala jsem si ještě psa. Zkrátka a dobře… pokud jsem si myslela, že jsem toho do té doby měla hodně, škaredě jsem se mýlila.

Jsem hodně zodpovědná.

Vím, že jsou lidi, kteří si pořídí psa, a je jim fuk, jak se pes cítí. Mně to fuk nebylo. Snažila jsem se toho nastudovat co nejvíc a také naučit psa samostatnosti. Není to lehké, když pracujete z domu.

Navíc štěně během prvního týdne okousalo pohovku, zničilo žaluzie, opracovalo pár noh od židlí, roztrhalo sítě na francouzských oknech a dokonce okousalo i stěny!!! Tohle všechno vždy stihlo jen během jediné půlhodinky, když jsem musela jít vykoupat a uložit děti (a to jsem ho zasypala jeho hračkami a kostičkami – no nábytek je každopádně zajímavější). Navíc odejít ráno včas do školy, když si zrovna fenka usmyslela, že přesto, že se vrátila z venku, udělá ještě jednu loužičku a bobek uprostřed obýváku, bylo něco absolutně nemyslitelného.

Byla jsem totálně na nervy. Pokaždé, když jsem od ní odešla, stalo se něco nepředvídaného. Nikdy nezapomenu na synovu větu: „Mami, běž radši za psem, my to tady zvládneme sami.“ To pro mě bylo, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce.

Psa jsme navíc pořídili na podzim a vycházet s ní do mrazivého počasí každou hodinu pro někoho, kdo zimu nesnáší (= já), byla další podpásovka.

K tomu jsem se bála, že psa nezvládnu vychovat tak, aby poslouchal a aby nikomu neublížil. I v tomto je tlak dostupné literatury a informací neskutečně silný. A další (velmi tíživý) pocit v mém srdci – vlastně tady psa vůbec nechci!!! A ještě tíživější pocit viny za tuto myšlenku k tomu.

Veškerá péče samozřejmě padla na mě. Krmení, venčení, uklízení bobků ze zahrady, vyčesávání, výcvik atd. Hotovo.

Dnes už se na to dívám s odstupem.

Zřejmě to bylo mojí velkou zodpovědností, že jsem se snažila všechno perfektně zvládnout tak, aby byly spokojené děti, manžel, pes, kočka, papoušci, aby bylo vše uklizené, abych měla hotovou práci a abych se šťastně usmívala, když se manžel konečně vrátí domů… Ten tlak a pocit zodpovědnosti ze mě udělal totální trosku na pokraji nervového kolapsu. Chyběl už jen malinký krůček k tomu, abych vše ukončila. A byla to opět moje zodpovědnost, která mi nedovolila to udělat.

Časem se věci začaly srovnávat. Štěně rostlo, mně se dařilo upravovat denní režim tak, abych vše stíhala snadněji, prostě jsme se začali více sžívat. Ze začátku bylo mým cílem utahat štěně tak, aby odpadlo a dalo mi pokoj. Dnes je mým cílem mít ze společné procházky co největší užitek.

Stala se totiž zvláštní věc.

Tím, že jsem začala trávit tolik času venku v tom hnusném, mrazivém počasí, moje tělo neskutečně zesílilo. S každým krokem ve sněhu, s každým nádechem ledového vzduchu, s každým zavibrováním větru pod bundou, jsem byla den ode dne silnější. A navíc, jsem začala víc vnímat, co se děje kolem mě.

Nejen počasí – slunce, vítr, déšť, sníh, mlhy… ale i zvuky, divoká zvěř, cesty, po kterých chodím. A to nádherné ticho na polích, loukách, v lese. Zjistila jsem, že každý den je jinak krásný. Každý den vychází sluníčko v trochu jinou dobu, každý den má vzduch jinou teplotu a chuť, každý den se ozývají jiné zvuky – skřivánci, kukačky, káně, pískání myší, ale i tiché šustění vloček na mé bundě nebo bubnování kapek deště na kapuci.

Dnes je pro mě každá vycházka s Baky odměnou.

Co jsem vlastně tenkrát řešila, že jsem z toho byla tak nešťastná? Samotu. Absolutní pocit osamění a přetíženosti z toho, že byl manžel pryč. Vyčerpání ze vší té zodpovědnosti, která roky ležela jen na mě. Dnes na tom nejsem o moc líp – většinu z toho i tak stále musím zvládat sama. Ale aspoň už je manžel každý večer doma.

Uvědomila jsem si, že peklo si ze života můžu udělat jen já ve své hlavě. Sněží venku a já musím jít se psem? Ok, buď z toho budu kolabovat, nebo si to užiji. Baky totiž sníh miluje a blbne v něm jako malé dítě. A takto si můžu jednoduše odpovědět na všechno… Můžu na všem hledat buď jen to špatné nebo i to dobré…

Je to jen „buď“ a „nebo“. Co si vybíráte vy? Napište mi na FB Vaše příběhy s pejsky 🙂

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)