O dětských duších…

Už ani nevím, jak jsme na to došli, ale bavila jsem se s dětmi o tom, že v každém lidském těle sídlí duše. Je to prokázané i vědecky.

V roce 1906 jistý pan Duncan MacDougall sestrojil obří váhy, na které se vešla postel. Tyto váhy vážily s přesností na 5 gramů a doktor je používal pro sledování hmotnosti umírajících pacientů. V okamžiku, kdy pacient zemřel, poklesla ručička vah o 14 až 28 gramů. Lidská duše tedy v průměru váží 21 gramů. Jeho výzkum byl potvrzen i případem, kdy se jeden z pacientů po úmrtí opět probral k životu. Při jeho posledním výdechu se hmotnost snížila asi o 21 gramů, při jeho „návratu zpět“ se vrátila i jeho hmotnost na původní hodnotu (převzato z knihy 100 nejkratších cest k tobě aneb příběh duše, autorem je Petr Casanova).

Moje děti jsou hodně vnímavé a přemýšlivé. Rozhodně nejsem ten typ, co by jim cpal „duchovní záležitosti“ do hlav od rána do večera. Ale také nejsem ten typ, který řekne: „To tě nemusí zajímat. To bys nepochopil, na to jsi ještě moc malý.“ Od narození vnímám děti jako osobnosti. A když se tedy zeptají, rozvineme diskuzi. Pro mě osobně je velmi důležité znát jejich názory, ale zbytečně je neovlivňovat.

Při našem zkoumání duší dcerku napadlo, že by tu svoji dušičku chtěla namalovat. Syn se hned přidal, a tak vznikly tyto dva kouzelné obrázky:

V průběhu malování jsem se nesměla dívat 🙂 A když už jsem konečně kouknout mohla, spadla mi čelist 🙂

Oba obrázky totiž neskutečně vyjadřují, jaké mé děti uvnitř jsou.

Dcera je „avantgarda“. Citlivá dušička, milující všechno živé, propojená s přírodou. Hodně přemýšlivá, vnímavá, zarputilá, pusa jí jede od rána do večera a nad jejími hláškami někdy zůstává rozum stát. Od malička nejí maso. Sama se tak rozhodla a já ji nenutím to měnit.

Syn je naproti tomu „sporťák“. Vždycky musí být první, je hodně zaměřený na cíl, s ničím se moc dlouho nepáře a přesto, že má veliké srdíčko, nedává svůj soucit téměř nikdy najevo – působí jako „frajer“. Na rozdíl od dcery by se nejraději cpal jen řízky.

Takže jednomu vařím rýži, druhému kupuji maso.

Co mě na těch obrázcích ale dostalo úplně nejvíc, bylo „štěstí“ jejich duší. Obě dvě se na obrázcích usmívají. Děti do nich zahrnuly i moderní technologie – synovi kolem krku visí mobil a šťastně (a tak trochu frajersky) se usmívá při poslechu hudby. Dceřina duše napsala na počítač: „BUM, BUM, mozek v pohodě“ a její duše říká: „Jupí, jsem veselá.“

V ten okamžik mi došlo, že i přesto, že máme krizové dny, jsou moje děti vyrovnané a silné. Jsou opravdu šťastné a vnímají sami sebe přesně takové, jací skutečně jsou.

Tím, že jsem se já sama srovnala a nemám potřebu si na nich „hojit“ svoje ego (= pečlivě skryté nulové sebevědomí), jsem jim dala volný prostor pro žití jejich života. Jasně, jsou pravidla, která u nás dodržujeme, ale… netýkají se jejich osobností.

To je pro mě velmi důležité. Jak jste si mohli přečíst v jednom z mých předchozích článků, zdravý vývoj osobnosti je pro nalezení životního štěstí velmi důležitý. K tomu je ale třeba, aby máma s tátou byli také vyzrálými osobnostmi. Aby dokázali přijímat a mít rádi sami sebe, a tím pádem i bezpodmínečně milovat a vést své děti.

Mně to trvalo neskutečně dlouho, než jsem přijala samu sebe takovou, jaká jsem, než jsem konečně dala prostor mé duši, aby se projevila. Stálo mě to spoustu času, úsilí a slz, a také těžkých pádů až na dno. Moje ego válcovalo moje srdce v jednom kuse.

Ne že bych byla taková sebevědomá hvězda, právě úplně naopak. Tím, že jsem se cítila jako absolutní nula k ničemu, tvrdě jsem bojovala se vším, co do mého života přicházelo. Všechno jsem si brala osobně, za každou cenu jsem se snažila všem dokázat, že za něco stojím, a strach z toho, že zůstanu osamělá, nemilovaná a nepřijímaná, mě provázel na každém kroku.

Mám ale jednu velkou „přednost“ – jsem velmi tvrdohlavá, a když už se pro něco rozhodnu, tak za tím prostě jdu, někdy dost hlava/nehlava. A před dvaceti lety jsem se rozhodla, že svoji duši osvobodím tak, aby přestala být závislá na ocenění někým jiným. Takže jsem nakonec zvládla najít a uzdravit svoji vnitřní holčičku bezmezně toužící po pozornosti a bezpodmínečné lásce, a tím jsem konečně mohla „dozrát“.

Cesta to byla dlouhá, a ještě delší cestu mám před sebou… Ale baví mě dělat další a další kroky a zjišťovat, co na mě čeká… Jsem na té cestě ráda, také kvůli mým dětem, aby za pár let nemusely zoufale hledat, kdo jsou…

PS: Máte-li chuť a chvilku času, nakreslete si i vy se svými dětmi vaše dušičky 🙂 Každý jsme jiný… a když se budeme snažit vzájemně si naslouchat a respektovat se, nikdy se na své cestě nemůžeme ztratit… 🙂

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)