Neber to tak tragicky…

byla oblíbená věta mého bývalého manžela. Pro mě byla tato jeho věta naprosto ponižující – degradovala totiž moje pocity na něco, co podle někoho jiného nemá absolutně žádný význam.

Svým způsobem však měl pravdu. Spoustu věcí ve svém životě jsem skutečně brala tragicky. Patřím prostě k těm, kteří se zaměřují na to „špatné“ a pamatují si to velmi, velmi dlouho. Vlastně navždy.

Pamatovat si to „špatné“ je pro mě jistou formou sebeobrany.

Když už jsem prožila něco „zlého“, dobře jsem si to v sobě uložila, abych se tomu pro příště vyhnula. A pro jistotu jsem si to ještě pěkně zevšeobecnila tak, aby to platilo vždy a všude a pro všechny. Geniální pojistka.

K tomu bylo u nás doma nepřípustné projevovat jakékoliv emoce. Asi i proto jsem byla velmi často označována za někoho, kdo je naprosto psychicky labilní a s kým to „mlátí ode zdi ke zdi“. Během pár chvil jsem se dokázala z totální euforie propadnout do deprese a tudíž jsem zcela jistě „nebyla normální“. A když nemůžete emoce projevit, když se stále jen setkáváte s jejich nepřijetím a odsuzováním, naučíte se je bravurně skrývat. Prostě nasadíte masku a dokážete sehrát cokoliv. I sama na sebe.

Vzpomněla jsem si teď na jednu chvilinku v práci, kdy jsem na tom byla fakt mizerně – přišla ke mně kolegyňka, usmála se a povídá: „Jak ty to děláš, Gábi, že jsi stále tak šťastná…?“ Úplně mě to rozhodilo. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem se rozplakala a řekla jsem jí, že nevím, že vůbec šťastná nejsem, že mi vlastně asi ještě nikdy hůř nebylo…

A s touhle maskou na tváři jsem žila strašně dlouho. Pečlivě jsem se naučila skrývat vše, co jsem v sobě nosila.

Když totiž někomu ukážete, jak zranitelní ve skutečnosti jste, najde se jen málo lidí, kteří si s chutí nekopnou.

V důsledku toho jsem i já odmítala sebe samu a své pocity. A tak, kdykoliv jsem se otevřela, setkala jsem se opět jen s dalším nepřijetím.

Tím, že jsem pocity neustále skrývala, jsem se s nimi nenaučila pracovat. Jednoduše jsem přestala považovat za normální cítit vztek, lítost nebo radost. A kdykoliv se takové pocity objevily, cítila jsem jen vinu za to, že je cítím. V každém okamžiku jsem přemýšlela o tom, jak je to vlastně správně a jestli nejsem špatná, když cítím to, co cítím. A to ve mně vyvolávalo ještě větší zmatek.

Ostatní na to samozřejmě podvědomě reagují – čím víc jsem zmatená a nepřijímám samu sebe, tím víc mě ostatní nechápou a odmítají. Působím zkrátka jako úplný mimoň.

Každý z nás si v životě prošel svými vlastními zkušenostmi. Jak je možné, že to s někým zamává, a někdo jiný nad tím zase sám mávne rukou a jde dál? Proč si někdo pamatuje každou větu, kterou mu někdo řekl, a někdo jiný ne? Proč si někdo z nás řekne, že je to jen blbost, a někdo jiný se v tom šťourá celý život, obviňuje se a hledá další a další souvislosti?

Vnímavost, citlivost, emocionální inteligence.

Plním přání na počkání. Stačí se jen zmínit. Naslouchám. Stačí jen mluvit. Pomáhám. Nemusíte si o to ani říct. Prostě jen… do hloubky vnímám svět a lidi kolem sebe.

A to je tak trochu past. Často se mi stává, že mé vnímavosti začnou někteří jedinci využívat a spoléhají na to, že se „postarám“ o jejich blaho. Já se postarám velmi ráda, ale jen do doby, než mi to docvakne. Pak takového člověka nechám ze svého života zmizet, často i ze dne na den.

Mám problém si jasně stanovit hranice, za které už nepůjdu. Neumím říct „NE“, a tak se svojí službou ostatním často dostávám do hlubokého deficitu, ze kterého se ale zase musím dostat jen sama. A tady začne nabíhat začarovaný kruh, nebo spíše spirála, která člověka postupně stahuje ke dnu a vyplivne ho někde velmi blízko syndromu vyhoření.

Pocit viny ze vzteku na člověka, který využívá znalosti mé slabiny, mě pak nutí sloužit mu ještě víc, abych mu dokázala, že si jeho obdiv a lásku zasloužím, a to vede k dalšímu a ještě většímu propadu… A když toho člověka ze svého života vyženu, objeví se další pocity viny a pochybnosti o sobě samé.

Tak trochu peklo v mé vlastní hlavě.

Možná je to tím, že jsem extrémně citlivá. Opravdu až moc. Patřím k těm 20 % lidí, kteří „bojují“ celý život s tím, že vnímají situace jinak, než ostatní. Hloubkou svého srdce. Přiznám se, že zrovna to moje „jinový“ srdce mi dělá ve věcech děsnej bordel a nedovoluje mi jen tak něco pustit. To kvůli němu beru spoustu věcí a událostí „tragicky“, to ono mě žene cestou k sobě samé, abych našla to, co jsem dávno ztratila, a abych to přijala, abych přestala svoji vnímavost a emocionalitu potlačovat a skrývat a naučila se s ní pracovat.

I to je důvod, proč jsem začala o svém životě psát.

Abych pomohla vám, kteří jste na tom podobně, jako já, a řešíte tak každou zdánlivou „tragédii“, kterou by se nikdo jiný nezabýval, ale vám se přesto zaryla hluboko do vašeho srdce.

O hypersenzitivitě krásně píše Klára Rybnikářová na svém blogu věnovaném komunikaci se stromy – a právě její článek bych vám dnes chtěla představit, abyste pochopili, proč někteří svůj život zkoumají do detailu.

Tady je.

Krásný den vám všem 🙂

Zdroj úvodní fotografie: https://pixabay.com/cs/ od uživatele PEXELS

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)