Naslouchám…

Minulý týden našel můj syn po cestě z kroužku na zemi klíče. Ležely před budovou charity a zcela evidentně patřily nějakému sběrateli plechovek. Přemýšleli jsme, co s nimi. Říkám dětem, že je můžeme zkusit odnést na náměstí na informace, aby oznámili jejich nalezení. Jen si nejsem jistá, jestli tam v tuhle dobu ještě někdo bude. Byla už tma a o budovu v úzké uličce se opíral klučina s kapucí přes hlavu, kouřil a tiše na nás koukal. Nepatřím zrovna k těm nejodvážnějším, ale přesto jsem jej pozdravila a zeptala se, jestli neviděl někoho procházet, komu by klíče mohli patřit.

Vzal klíče do ruky, chvilku si je prohlížel a pak povídá: „To vypadá jako klíče ze školy, do které jsem chodil. Tam taky měli takové čipy. Já už jezdím jinam, ale mám kamarádku, která do školy chodí a mohla by je tam vzít a najít toho, komu patří.“ Tak jsem mu poděkovala, že by to bylo super, klíče jsem mu předala a šli jsme s dětmi spokojeně dál.

Včera jsme šli do města a na konci mostu jsem si už předem všimla chlapíka, který oslovoval lidi. Každý se ale rychle otočil a utíkal pryč. Asi bude opilý a bude chtít peníze, cvrnklo mi hlavou. Znáte to, takové to individuum, co se nemyje, chodí v potrhaných věcech a člověk pro jistotu přejde na druhou stranu ulice… Už když jsme se blížili, nadechl se a oslovil i nás. Nebyl ani opilý a ani nechtěl peníze. Potřeboval si zavolat, nabízel mi, že mi hovor zaplatí. Tak jsem se zaposlouchala.

Pustili ho z vězení, pochází z úplně jiného města a dnes má domluvené, že tu přespí u kamaráda, aby se zítra mohl vrátit domů, jen ho nemá jak kontaktovat. Ukázal mi rozbitý a vybitý telefon. Požádala jsem ho tedy o telefonní číslo a jeho jméno. Pak jsem jeho příteli zavolala sama. Oznámila jsem muži na druhém konci „drátu“, kdo a kde na něj čeká a on na to, že: „díky moc, že ho vyzvedne co nejdřív“. Chlapík mi neustále děkoval, že jsem hodná, že mu nikdo nechtěl pomoct. Peníze za hovor jsem odmítla.

Když se mně děti ptaly, proč jsem mu pomohla, vysvětlila jsem jim to úplně jednoduše – nebyl opilý, nechtěl peníze, jeho oblečení bylo čisté a zcela evidentně si jen opravdu potřeboval zavolat. Choval se slušně, pozdravil a když jsem ho požádala, aby mi vysvětlil, co potřebuje, mluvil zcela jasně. Navíc mě moje intuice nevarovala. Kdybych ucítila sebemenší náznak rozčilení nebo mrazení, vzali bychom do zaječích. A tak jsem ho chtěla aspoň vyslechnout.

Dovedu si představit, jak zoufalá bych asi byla, kdybych potřebovala podobnou pomoc i já… Na druhou stranu ale chápu i ty, kteří rychle prošli kolem. Strach je zkrátka zakódovaný hluboko v nás.

Jako děti jsme se naučili poslouchat, ne naslouchat. Povětšinou nikdo nenaslouchal ani nám. Naslouchání je přitom základ komunikace.

Dlouho jsem to neuměla ani já. Často jsem skákala dětem do řeči, abych dopověděla větu za ně, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že vím, co mi chtějí říct. V 95 % jsem se však mýlila. V 95 % jsem slyšela: „Ale mami, ty mě neposloucháš, tak to není, já ti chci říct, že…“ Pochopila jsem, jak jsou děti moudré a já naivní. Jak hloupě si myslím, že vím všechno, že vím přesně, co si ten druhý myslí, co chce, co cítí…

Neumíme naslouchat dokonce ani sami sobě. Když nám tělo říká: „jsem unavené, dej mi čas,“ jedeme stále na plný výkon a jemu nezbývá nic jiného, než nás natvrdo zastavit. A co partneři? Děti? Nezastaví nás taky v našem jednání svým nečekaným odchodem nebo vzpourou? A naše intuice? Vnímáme ji vůbec? A když už ji vnímáme, věříme jí?

Jak často skutečně nasloucháme? Myslím tak, že nám to nejde jedním uchem tam a druhým ven? Myslím tak, že slyšíme fakta a pocity druhého člověka? Myslím tak, že nemáme potřebu druhému hned strkat svůj názor pod nos a říkat: „já tě chápu, fakt, měl bys…“, když jsme nevyslechli ani polovinu?

Naslouchání je základem komunikace. Píšu tu větu podruhé, protože je prostě mega důležitá. Při špatné komunikaci si vytváříme domněnky založené jen na vlastních představách a očekáváních. A tyhle naše domněnky jsou kostičkami na dlážděné cestě do pekla neporozumění.

Zkuste víc naslouchat druhým. Skutečně naslouchat. Vnímejte je svojí myslí, soustřeďte se na to, co vám říkají, a vnímejte i svým srdcem – naslouchejte emocím skrytým za každým slovem. Nesuďte a nehodnoťte, jen skutečně naslouchejte. Pak pochopíte. A kdo pochopí, může i přijmout a skutečně pomoct…

Přeji vám všem nááádherné svátky plné naslouchání… 🙂 

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)