Láska není hračka pro „děti“

Když se žena zamiluje, většinou ihned začne pátrat po tom, jakého znamení je její protějšek. Chce se ujistit, že vztah bude mít velkou šanci na úspěch. Naproti tomu většina mužů tohle vůbec neřeší (až na výjimky :-)). Jde jim o to, jak se s partnerkou cítí. A pokud se s ní cítí velmi dobře, pak většinou neřeší ani to, jak žena vypadá.

Můžeme mít třeba i stoprocentní kompatibilitu, ale budeme-li se ve vztahu chovat jako malé, zraněné děti, pak jej dříve nebo později doženeme ke krachu.

Jako děti se totiž od rodičů učíme své ne-přijatelnosti. Chováme-li se tak, jak se od nás očekává, pak si „zasloužíme“ lásku rodičů – usmívají se na nás, chválí nás, koupí nám zmrzku nebo hračku. Když však zlobíme, staneme se pro rodiče nepřijatelnými. Najednou se mračí, vyčítají, nadávají, označují nás různými ponižujícími výrazy a lásku nám odpírají.

Kolik z vás někdy slyšelo větu: „Když se budeš chovat takhle, tak to teda kamarádi nebudeme.“ Nebo nějakou podobnou.

Já jsem je slýchávala opravdu hodně často.

Od malička jsem byla tak trochu rebelka, černá ovce rodiny. Trucovitá a tvrdohlavá. Všechno jsem si chtěla dělat po svém. Nicméně mantinely, ve kterých jsem se mohla pohybovat, byly opravdu velmi úzké, a tak jsem často přízeň rodičů ztrácela.

Tím ve mně začal vznikat pocit, že vlastně vůbec nejsem hodna lásky. A bez lásky se žít nedá… Tak se ze mě postupem času stala hodná a poslušná holčička, která se neustále snažila zavděčit tím, že plnila přání ostatních. Doufala jsem, že když ostatní budou spokojení, budou mě milovat.

Deficit přijetí. Černá díra v naších srdcích, která dokáže stáhnout naši duši do pekla nelásky k sobě samým.

Nelásky, která nás vede k zoufalé touze po dokonalém partnerovi, který by tuto díru nějak „zaplácnul“.

Každá žena podvědomě touží po princi na bílém koni. I já jsem dlouho doufala, že mě jednoho dne přijede zachránit.

A on se skutečně objevil. Nepřijel na bílém koni, ale stříbrnou Octavií, a vzal mě na výlet do aquaparku. Byl usměvavý, veselý, říkal věci, po kterých skočí každé vyprahlé srdce. Sliboval, že se o mě vždy postará a že mi bude stát po boku každou vteřinu mého života. Byla jsem okouzlená. Konečně tu byl někdo, kdo mi pomůže moje bolavé srdce zahojit.

Po pár měsících se však náš vztah proměnil v hotové peklo. Můj partner mi totiž začal dokonale zobrazovat, jak málo pro sebe samou znamenám. Abyste to správně pochopili, nedocházelo zde k absolutně žádnému násilí.

Můj partner měl z předchozí vztahu dítě a na základě této skutečnosti jsem byla odsunuta asi tak na stodvacátou kolej. Ať jsem dělala cokoliv, pořád jsem byla jen ta špatná, která odvedla tatínka od rodiny.

Namísto vysněné lásky jsem se cítila osamělejší, než kůl v plotě. Utíkat už jsem ale nechtěla. Věděla jsem, že to nemá význam.

Pochopila jsem, že dokud nezměním postoj k sobě samé, tedy sebe-odmítání, které jsem často zažívala jako dítě, bude mi stále můj partner tento hluboce zakořeněný vzorec zobrazovat. A to stejné se bude dít v jakémkoliv jiném vztahu. Můžete utéct třeba tisíckrát, ale to, co v sobě nosíte, vás stejně dožene, i kdybyste před tím utekli mimo naši nádhernou galaxii.

Když mi to docvaklo, rozhodla jsem se, že se musím naučit hledat štěstí jen sama v sobě, bez závislosti na svém partnerovi. Čím víc jsem toužila po jeho pozornosti a lásce, tím méně mi jí dával. Naopak, když dostal nabídku odejít za prací, odešel. Vím, že bylo jeho snahou nás zabezpečit, ale tenkrát jsem prostě měla pocit, že nás opět jednoduše hodil přes palubu. Existovalo přece tolik jiných možností… Tohle ale byla zřejmě ta jediná, která mi měla pomoct konečně otevřít oči dokořán a pochopit, že muž, o kterém jsem celý život snila, neexistuje. Nikde na světě.

Budu se muset zachránit sama.

Tak jsem se pustila do sebeléčení. Vzdala jsem se představy, že jednoho dne najdu svého prince na bílém koni, a namísto toho jsem se učila mít ráda samu sebe.

A pak se to stalo…

Tím, že jsem přestala řešit, co je mezi námi, a dala jsem partnerovi prostor pro jeho seberealizaci, a sobě prostor pro své vnitřní uzdravení, najednou si sám začal uvědomovat, jak je náš vztah důležitý… Byl to vedlejší efekt mé vlastní práce na sobě samé – vyléčila jsem deficit přijetí z dětství, změnila jsem přístup k sobě a zrcadlo mého partnera tak mohlo začít odrážet osvobozenou lásku, teď už skutečně bez podmínek.

Spousta z nás stráví většinu života honbou za iluzí dokonalé, romantické lásky.

Všichni se bojíme osamění. Osamění je jako smrt. Dokud však nevyléčíme své vlastní srdce a budeme toužit po někom, kdo ty díry v něm zaplácne svojí přítomností, budeme stále jen nešťastní. Opět tak vkládáme svůj život do rukou jinému člověku a stáváme se jeho rukojmím.

Dnes náš vztah vypadá úplně jinak. Čím víc jsem byla nezávislejší na myšlence, že mě musí udělat šťastnou, tedy čím větší štěstí jsem nacházela jen sama v sobě, tím víc se partnerovo chování měnilo. Ne nadarmo se říká, že člověk, se kterým žijeme, je naším odrazem – odrazem toho, co v sobě skutečně nosíme. Já jsem dlouho odmítala samu sebe a on mi to jen plně zobrazoval… Musela jsem se tedy naučit mít ráda samu sebe, aby mě mohl mít rád i někdo jiný.

Jedna šamanská moudrost praví:

Muž musí vyrazit na obtížnou cestu skrz hory, pokud chce najít ženu, s níž bude šťastný. Když zůstane sám, nenalezne smysl života. Žena naopak musí objevit vlastní podstatu sama. Bude-li čekat na muže, až ji objeví, stane se pouze jeho odrazem a nikdy nebude šťastná.“

Srdce šamana, Alberto Villoldo

Dnes už jeho „důkazy“ lásky nepotřebuji. Pokud se zítra rozhodne odejít, bude mít volnou cestu. Stojím pevně nohama na zemi a věřím, že v každém okamžiku našeho života se děje přesně to, co potřebujeme. Stačí mít oči a srdce dokořán a nekoukat na svět pohledem oběti.

Vztah s ním pro mě byl (a stále je) velkou lekcí. Tou největší, kterou jsem dosud od života dostala. Skrz všechnu to bolest jsem našla cestu k sobě samé – přesně tak, jak jsem si to od malička ve svých příbězích plánovala (škoda, že jsem si tenkrát netvořila příběhy bez bolesti ;-)).

Duše zkrátka neustále vytváří takové situace, abychom došli k poznání, abychom prozřeli, pochopili a dále se vyvíjeli. Záleží jen na nás, jak dlouho budeme jako malé děti trucovitě vzdorovat (a jak dlouho nám to tedy bude trvat).

V naší uzavřené FB skupince mrkneme na vztahy trochu hlouběji – podíváme se na to, jaký je rozdíl mezi vztahy vědomými a nevědomými. Chcete-li se přidat, můžete tak učinit zde.

Přeji krásný den a hodně štěstí na vaší cestě za zdravou sebe-láskou…

PS: I tak mi to nedá a pořád koukám na horoskopy. Úspěšnost mého vztahu s mým (teď už) manželem byla 30 %. Nehodíme se k sobě a já to dobře vím. Celou dobu jsem se na to klidně mohla vymlouvat… Místo toho jsem však raději pracovala na sobě. Důvod, proč na horoskopy koukám, je ten, že mohu informace z nich použít tím správným způsobem, a to jako zdroj porozumění. Ony skutečně nelžou. Každý z nás si své datum narození vybírá sám a do vínku tak dostáváme určité predispozice. Když o nich víte, můžete se s nimi naučit pracovat a využít je (pouze v dobrém slova smyslu) k dalšímu posunu ve vašem vztahu nejen k partnerovi, ale především k sobě samým).

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)