EFT a vztahy: Slečna dokonalá je jiná…

tak jí to dáme sežrat …

Narodila jsem se úplně jinde, než jsem strávila většinu života. V porodnici 🙂 Ale ne, první rok jsem s rodiči bydlela u babičky a dědy na venkově. Pak se moji rodiče rozhodli pro nesnesitelnost tehdejší situace přestěhovat a od té doby mám stěhování v krvi. Zdá se, že vše by šlo v mém životě docela hladce, kdybych ve druhé třídě nezměnila školu.

Představte si, že chodíte do jesliček (ano, jsem fakt tak stará, že jsem chodila ještě i do jesliček), do školky a do první třídy s lidmi, které znáte do posledního puntíku. Všechny ty kamarádky a kamarády máte rádi, protože jsou to vaši nejbližší v dobrém i zlém. A pak přijde děsivá zpráva… „Budeme se stěhovat, po prázdninách začneš chodit do jiné školy.“ „Cože???“

Do té doby jsem si myslela, že děti fungují bez předsudků. Holt jsem byla velmi naivní odmalička.

Už jen předstoupit před všechny ostatní děti, které na vás koukají skrz prsty, je docela výzva. Říct, že máte rádi koně, když všichni ostatní jsou rozdělení mezi kočky a psy, je jako kdybyste spadli z Marsu. A „přebrat“ kluka hlavní šéfce třídy… tak to jsem si rovnou podepsala rozsudek, aniž bych vlastně věděla o tom, že jsem někoho přebrala. Vyměnil mě prý tenkrát zpátky za velkou pusu od šéfky 🙂 Tak málo jsem stála 🙂

A kdo by se divil? Byla jsem jediná z holek, které chodily ostříhané na krátko (přezdívali mi „květák“). Taky jsem byla jediná, kdo neznal pojem „sukně“. A tak jsem místo česání barbínek běhala s klukama po hřišti, a když jsme zrovna nehráli fotbal nebo baseball, hráli jsme na policajty a zloděje a nebo na Winetua.

A to byl pro šéfku velký problém.

Nicméně třídu měla zvládnutou dokonale, a tak jsem byla neustále na tenkém ledě. Aneb když si šéfka smyslí, nepromluví se mnou ani nacucaná houba u tabule, a když si šéfka smyslí, můžu se milostivě přidat ke kolektivu a mlčky přihlížet.

Určitou úlevu mi přinesla pátá třída, kdy jsme se znovu spojili s mojí původní školou, kam jsme museli začít dojíždět. Vrátila jsem se „zpátky mezi moje přátele“. Jenže… přátelé to byli před několika lety. A „sejde z očí, sejde z mysli“ platí bez ohledu na cokoliv.

Co se jevilo jako výhoda, se brzy ukázalo jako past. „Buď budeš s nimi, nebo s námi.“ Tak si vyberte. Šéfka byla mazaná a velmi rychle ovládla i druhou polovinu. Jako dnes vidím to podzimní odpoledne, kdy jsem s mamkou a bráchou šla na procházku a při té příležitosti mi děvče, které jsem považovala za spojenkyni, předalo dopis zabalený do šatiček pro panenku, které jsem jí půjčila: „Za celou třídu ti říkám, že už se s tebou nikdo nebude bavit.“ Prima.

Tak, slečna dokonalá je dokonalým outsiderem. A přesto, že slečna dokonalá vždy ovládá své emoce a nikdy nebrečí na veřejnosti, brečela jsem tenkrát celou cestu domů. Prý si z toho nemám nic dělat. Ještě těch pár let na základce nějak překlepu a pak půjdu jinam 😉

A tak to šlo neustále dokola.

Mám ale i jeden velmi pozitivní příběh, kterým jsem získala opravdovou přítelkyni na celý život (i když se už moc nevídáme).

Bylo to, tuším, až v osmé třídě, před odjezdem na hory. Šéfka mě tenkrát vzala na milost a trénovaly jsme u ní doma ploužáky (poněvadž jako jediná neschopná ze třídy jsem samozřejmě neměla tušení, co to je… fakt mě víc zajímaly ty koně a fotbal). Odešla jsem jako první, protože jsem prostě musela být doma v určitou hodinu. Druhý den ráno jsem se stavila u spolužačky a šly jsme spolu jako každý den pěšky do školy. Byla nezvykle ticho. A pak z ní vypadlo, že jim šéfka nařídila, že od následujícího dne se se mnou opět nikdo nebude bavit, abych na těch horách byla úplně sama. Jako by nestačilo, že všichni budou jezdit sjezd, jen já běžky. Ale ona že s tím nesouhlasí a že to tak nechce.

Bylo to tenkrát ve škole velké pozdvižení, že se opovážila vzdorovat. Poprvé v životě se mě někdo zastal, i přesto, že vzápětí jsme upadly v totální nemilost obě…

Na střední škole už to bylo trochu lepší. Přece jen jsme povyrostly (o dozrání se zatím mluvit nedalo), ale pro mě pořád platilo pravidlo, že přátelství nemůže fungovat jsme-li 3 a více osob v jedné partě. Dva jsou zkrátka víc než dost.

A po ukončení studia už jsem pro jistotu žádné přátelské vztahy ani nenavazovala. I na vysoké mě totiž čekalo zklamání.

Měla jsem skvělou spolužačku. Hodně jsme si rozuměly, ale po pár měsících se začala chovat divně. Když už přišla do školy, půjčila si ode mne jen poznámky k dopsání a víc se se mnou nebavila. Cítila jsem se využívaná, a tak jsem se jí začala vyhýbat. Mohlo mi docvaknout, že je něco špatně, když se mi konečně povedlo udělat zkoušku z matematiky (už mi hrozil vyhazovat) a ona prohlásila: „To víš, za všechno dobré musí člověk zaplatit.“

Ten stejný den mi totiž zemřel děda, člověk, kterého jsem velmi milovala. Kvůli zkoušce z matematiky jsem měla zakázané jít za ním do nemocnice, abych se mohla učit… Její poznámka ve mně vyvolala obrovský vztek a pocity viny. Co kdyby to byla pravda? Co když jsem skutečně vykoupila svoje studium smrtí dědy?

Až po dlouhých letech jsem se náhodou dozvěděla, že jí tenkrát zemřela maminka… Byl to jen její úhel pohledu, její smutek, její obrovská bolest, ale do mého života zasela semínko strachu v podobě: „za všechno dobré tvrdě zaplatíš“.

Nemám žádnou skutečnou kamarádku. Ženám se stále tak trochu podvědomě vyhýbám a nevěřím jim. V mém životě je jich skutečně velmi málo, o kterých bych řekla, že se v jejich společnosti cítím dobře. A přitom mi přítelkyně velmi chybí. Povídám si jen s dětmi, manželem nebo se psem :-D.

No, je to především moje „chyba“. Kdykoliv mě totiž nějaké holky zavolaly, abych si s nimi někam vyšla, automaticky jsem s díky odmítla. Podvědomě jsem hledala jakoukoliv výmluvu, proč to nejde.

Proč jsou ženy tak žárlivé? Souvisí to s jejich sebevědomím? Nejspíš ano.

Vyrůstala jsem v době, kdy byste skutečně zdravě sebevědomých žen našli jen velmi málo. I mně jako dítěti chyběl vzor ženy. Moje maminka byla taky takovou šedou myškou. Občas jste měli pocit, že tu vlastně vůbec není. Všechno fungovalo tak, jak mělo – čistá domácnost, navařeno, naklizeno, vypráno, vyžehleno, nakoupeno, o všechno postaráno. Do toho měla spoustu pěkných koníčků, které postupně učila i mě. Byla velmi tichá, skoro vůbec nemluvila, skoro vůbec se nesmála. Chodila oblékaná nenápadně, nakrátko ostříhaná, nemalovala se, neupozorňovala na sebe. Byla sama.

Ani se mnou nemluvila o tom, jaké to je být ženou, a jak by se skutečná žena měla chovat. Nevěděla jsem nic ani o menstruaci, těhotenství, prostě jako bych byla kluk, kterého žádná z těchto věcí zajímat nemusí.

Vždyť jsem také vyrůstala mezi kluky. Bavily mě jejich divoké a spontánní hry spojené s přírodou, sílou, svobodou a odvahou. Byli to opravdoví kamarádi (a prosím, opravdu ve smyslu kamarádi – ne „kamarád taky rád“). Když se pohádali nebo poprali, zase se rychle usmířili. Žádné pomluvy, žádné intriky, žádné zákeřnosti.

Nikdy jsem si samu sebe nepředstavovala jako princeznu ze zámku, leda bych z něj potajmu utíkala, abych se toulala po nocích lesem a cválala na koni s rozpuštěnými vlasy krajinou tak volná, jak bych jen mohla být… Jako správná statečná bojovnice za právo, svobodu a lásku.

A tohle všechno mi holky záviděly.

Lásku ke koním v sobě mám od malička. Netuším, kde se vzala, ale prostě tam je. Možná zkušenost z minulých životů. Později jsem se od šéfky dozvěděla, že pojem „kůň“ pro ni byl úplně nový. Aby ale přede mnou, jako před novou holkou ve třídě, nevypadala hloupě, předstírala, že také koně miluje. A podobně to bylo se vším „novým“, co jsem s sebou do třídy přitáhla.

Její otec na ni kladl vysoké nároky, stejně jako můj otec na mě. Obě jsme se ze všech sil snažily získat lásku a ocenění svých rodičů, ani jedné z nás se to však nedařilo.

Až po letech, kdy mi to sama všechno spontánně pověděla, jak to bylo – že na mě žárlila, že se styděla, že nezná koně, že se bála, že se do mě její milý zamiluje a že kvůli mně přijde o všechny kamarádky, zkrátka a dobře, že přestane být středem pozornosti, jsem pochopila, že sama byla nešťastná. Dnes už rozumím tomu, že pokud by o to všechno přišla, cítila by se o to víc mizerně, nebyla by prostě… dost dobrá.

Já nikomu pozornost krást nechtěla. Chtěla jsem jen zapadnout a získat nové kamarády.

Cítila jsem se špatná, nehodná přátelství. A tak jsem si v sobě vytvořila strategie, na základě kterých ženám už prostě nevěřím. Pojďme je zpracovat 🙂

Pokud jste prožili podobný příběh a stále máte problém najít skutečné přátele, kterým budete věřit, naučte se EFT (stáhněte si eBook zdarma), přidejte se do naší skupinky a pojďte se všech těchto nefunkčních strategií zbavit… 🙂

PS: Byla bych velmi nerada, kdyby si někdo mé články vykládal jako stížnosti, pomluvy nebo hraní si na chudinku. Mým cílem není nikoho veřejně pranýřovat (omlouvám se tedy lidem, kteří se v mých příbězích poznají, ale bez vás by to prostě nešlo…). Jen vám chci na svém vlastním životě ukázat, co všechno může mít vliv na náš současný život. Věřím tomu, že vše, co prožijeme, má svůj dobrý důvod. A taky miluju hledání souvislostí.

Svoji minulost nezměníme. Nemá smysl si na ni stěžovat nebo se jí trápit nebo dokonce někoho obviňovat z toho, jaký život žijeme. Jediné, co je třeba změnit, je náš postoj k ní – vzít si z ní ponaučení, najít právě ty souvislosti, které nás stále ovlivňují, zpracovat je a vytvořit si novou budoucnost 🙂

Proč píšu o svém životě tak otevřeně, se dočtete zde.

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)