EFT a strach (nejen z onemocnění)

Svět je strašné místo. Místo plné zabijáků, násilníků, podvodníků, zrádců. Nikdy nesmíš nikomu věřit, každý tě bude chtít jen využít, každý tě bude chtít okrást, každý ti bude jen závidět, když budeš úspěšná…

Občas se divím, že jsem vůbec dokázala opustit bezpečí svého domova. A když už jsem za ty dveře vylezla, provázel mě na každém kroku strach a hrůza.

Fakt velká kupa „povzbuzujících“ vět, které jsem jako malá slýchala. A čím jsem byla starší, tím ty věty byly horší. A tak jsem se postupně začala bát i vlastního stínu.

Pokaždé, když jsem vycházela z domu ven, bála jsem se, že už se nevrátím. A pokaždé, když jsem za sebou zamkla dveře, ulevilo se mi, že už jsem konečně doma. No pro jistotu jsem šla třikrát zkontrolovat dveře. Taky jsem kontrolovala plyn, zásuvky, vodu, okna… Všechno jsem měla dokonale pod kontrolou. Problém byl jen v tom strachu. Často jsem ho měla tak velký, že jsem si skrz něj nemohla vzpomenout, jestli jsem to skutečně zamkla… No, zkrátka solidní náběh na obsedantně kompulzivní poruchu.

Bála jsem se chodit lesem (i přesto, že „bát je se třeba lidí, ne zvířat“), bála jsem se jezdit vlakem, chodit domů potmě, chodit do sklepa, svést se s kamarádem autem, chodit podchody, chodit na veřejné záchody, jít na diskotéku, bála jsem se učitelů atd. atd. atd.

A hlavně, hlavně si od nikoho nesmím brát bonbóny. Pamatuji si doteď ten okamžik, kdy jsme na školním výletě byli v jednom areálu ubytovaní se spoustou jiných školáků. Jeden klučina mi večer nabídl bonbón… „Junák“ se to tenkrát jmenovalo, takové ty tvrdé, barevné bonbóny, ze kterých jsem měla rozedrané celé patro. A co myslíte? Zírala jsem na jeho dlaň a hlavou mi jelo: „jsou to drogy, neblbni, omámí tě, znásilní tě…“ S díky jsem odmítla. „Co jí je?“ slyšela jsem ho, jak se ještě nechápavě ptá mé kamarádky.

A tak jsem se všemu a všem začala vyhýbat a postupně jsem se stále více a více zavírala doma, abych zbytečně neriskovala.

Strach mě sevřel ve své kazajce.

Víte, já chápu, že prevence je důležitá. Nicméně je velký rozdíl mezi prevencí, která vás podpoří tak, abyste věděli, co dělat v krizových situacích, a permanentní snahou někoho totálně psychicky rozložit.

Asi nejhorší bylo vypořádat se se strachem, když jsem bydlela sama. Často jsem domů jezdila z práce pozdě večer a odcházela jsem velmi brzo ráno, tedy většinou potmě. Moje mysl samozřejmě na každém rohu viděla temné stíny násilníků.

Když jsem se pak přestěhovala do Brna, strach se snad ztrojnásobil. Jednu noc se mi zdál sen, že jsem vešla do podchodu, kudy chodím do práce, z druhé strany vešel do podchodu nějaký muž a fakt to nedopadlo dobře. Ráno jsem se nad tím zasmála. Jenže když jsem do toho podchodu vstoupila (byla jsem tam úplně sama) a na druhé straně proti mně vyšla temná postava, málem mi strachy selhalo srdce…

Chlapík v pohodě prošel kolem, ale já jsem se klepala ještě několik hodin.

Já chápu, že to můj otec myslel dobře. Chtěl, abych byla v bezpečí. No možná taky jen chtěl, abych prostě bez odmlouvání seděla doma a on se nemusel o nic starat. Nevím, to je jedno. Jaké byly jeho skutečné důvody, to nezjistím, a ani po nich pátrat nechci. Každopádně se mu podařilo ze mě udělat totální vyděšenou hysterku, která až donedávna měla strach jít lesem na procházku, a to i v doprovodu rodiny.

Problém je v tom, že naše podvědomí nerozlišuje, co je pro nás dobré a nebo špatné. Tvoří to, na co myslíme. A čím silnější jsou emoce s našimi myšlenkami spojené, tím je jejich realizace pro naše podvědomí jednodušší a efektivnější.

Význam v opačném slova smyslu si můžeme ukázat na větě „štěstí přeje začátečníkům“. Ano, přesně tak to je. Protože jsme-li něčím nadšení, pak tvoříme neskutečnou radost a euforii a Vesmír nám najednou do cesty začne posílat lidi a situace, které nám pomáhají. Stačí však jednou zapochybovat – „to přece není možné, že by se mi to mohlo podařit“ – a už v tom zase lítáme… Najednou se začnou místo radosti realizovat naše strachy a pochybnosti… Můžeme je brát jako zkoušky toho, co skutečně chceme… a nebo jako zkoušky toho, co v sobě skutečně nosíme…

Pojďme všechny naše strachy zpracovat pomocí EFT… Vzpomeňme si, kde jsme se jim naučili? Jak se v minulosti projevily v našem životě? Jak se projevují teď? Co si v sobě skutečně neseme a snažíme se to vědomě potlačit?

Naše podvědomí se oklamat nedá. Dá se jen znovu přeprogramovat.

Také můžete zkusit žádat o ochranu vyšší moc, konkrétně třeba anděly. Může to znít bláznivě, i já jsem se tomu smála, dokud mi jeden mistr reiki neřekl, že bych s tím měla začít pracovat. Nakoupila jsem si tehdy spoustu literatury a začetla se. Nemusíte být věřící.

Modlitbou za vaši ochranu dáváte svému podvědomí znát, že si přejete být v bezpečí.

Dejte však pozor na to, abyste si přáli správně. Nepoužívejte negativní prohlášení ala „nechci, aby se mi něco stalo“. Vesmír velmi často neslyší to „ne“ na začátku slovesa… Pečlivě tedy svoje věty formulujte v pozitivním slova smyslu.

Frekvence kmitu při odříkávání modlitby je 8 Hz. Tato frekvence je také frekvencí elektromagnetického pole planety Země.

Modlitba je tedy z vědeckého pohledu elektromagnetickou synchronizací člověka s přírodou, návratem k naší dávné podstatě. Modlitba nás uklidňuje, protože nás vrací do výchozího přirozeného (či chcete-li přírodního) stavu.“

100 nejkratších cest k tobě aneb příběh duše, Petr Casanova,

Firs Class Publishing a.s.

Ony jsou totiž ty řeči o tom, že „jen vaše víra vás uzdraví“ víc než pravdivé. Nikdo se nedokáže uzdravit, pokud tomu sám nevěří a pokud sám skutečně nechce. Můžete zkusit tisíce metod, ale pokud skutečně nebudete chtít, nebude fungovat nic. Mimochodem, i tato „nevíra“ se dá zpracovat pomocí EFT.

Tady je pár příkladů, s čím jsem pracovala já – běžně je píšu jen do uzavřené skupiny, protože jsou pro mě velmi intimní a mají sloužit jako inspirace lidem, kteří na sobě skutečně chtějí pracovat:

  • strach z násilné smrti, a to včetně detailního popisu, jak by mě někdo mohl zabít, znásilnit apod.; zde jsou důležité „obrazy“, které si držíte v hlavě,

  • obrovský strach, když se dívám na horory, že to stejné se může stát i mně nebo mým blízkým,

  • příběhy, které mi někdo vyprávěl a vyvolávaly ve mně hrůzu (u mne například příběh od učitelky o dívce, která si při výletě odskočila na veřejnou toaletu, kde čekal vrah; babička mi vyprávěla o dívce, která chodila sama přes les do druhé dědiny do práce, a už se nikdy nevrátila),

  • strach z úchylů a pedofilů (na základní škole obtěžoval jeden muž v autobuse moji spolužačku a jiný muž zase běhal po lesních cestách, kudy jsme chodili do školy, a před dětmi se obnažoval),

  • strach z toho, že když se násilníků bojím, budu si je ještě o to víc přitahovat do života,

  • vztek na otce, že mě neustále strašil, že mě někdo znásilní nebo zabije, že nikdy nesmím brát stopaře ani si k nikomu sedat do auta, že si od nikoho nesmím brát sladkosti, protože mě omámí, apod.,

  • vztek a lítost, že jsem potom raději chodila nenápadně oblékaná, aby si mě nikdo nevšímal,

  • vztek, že jsem se bála chodit ven a přicházela jsem o všechnu zábavu,

  • vztek a lítost, že jsem nesměla chodit ven,

  • vztek a lítost, že jsem se vyhýbala všem nočním zábavám s kamarády,

  • strach z toho, co se mohlo stát, kdyby mě moje fenka německého ovčáka nevarovala před vstupem do lesa (když jsem jej obešla, z druhé strany vyšel nějaký muž),

  • strach z ježdění taxíkem nebo stopem (povinně jsem jako malá musela shlédnout film „Smrt stopařek“),

  • obrovský strach, že někdo ublíží mým dětem,

  • strach z napadení divokou zvěří (příběh o vlcích, kteří roztrhali kamaráda mého otce),

  • strach z klíšťat a z nemocí, které přenášejí (prodělala jsem boreliózu, příběh o kolegyni mé maminky, která tři dny nepřišla do práce, protože onemocněla klíšťovou encefalitidou a nebyla schopná si ani přivolat pomoc),

  • důležité je zde zpracovat fyzické příznaky jako pocení, bušení srdce, pocit, že nemůžu polknout nebo dýchat, ztuhlé nohy, křeče, pocit ochromení těla nebo mysli, staženého žaludku apod.

Většina z nás nemá strach ze smrti jako z takové, ale z utrpení, které jí může předcházet.

V souvislosti s koronavirem jsem si ťukala např.:

  • strach, že koronavirem onemocním, že onemocní mé děti i můj manžel, že onemocní lidé, které mám ráda (a že zemřou),

  • strach, že nebudu schopná se postarat o moje děti, když budu nemocná,

  • strach, že když umřu, nikdo se o mé děti nepostará a zůstanou opuštěné,

  • vztek na lidi, kteří nerespektují pravidla – nenosí roušky, porušují karanténu, jezdí do oblastí, kde se mohou nakazit, na jejich nezodpovědnost,

  • vztek, že nemůžeme beze strachu chodit ven,

  • strach a vztek, že tato situace bude trvat velmi dlouho a stále budeme žít ve strachu, že můžeme onemocnět,

  • strach, že taková situace může nastat i kdykoliv jindy, že jsme jen rukojmí „vyšších zájmů“,

  • strach, že nás může nakazit můj manžel, který chodí do práce,

  • strach, že můžeme nakazit naše sousedy, kteří patří do rizikové skupiny,

  • strach, že onemocní manželovi rodiče, ke kterým teď nemůžeme ani odjet (žijí na Slovensku),

  • strach, že se udusím vlastními hleny (je to nechutný, vím, ale EFT má rádo co nejkonkrétnější formulace a tohle je s onemocněním spojené),

  • strach, že se potkám s lidmi, kteří jsou nakažení,

  • vztek sama na sebe, že jsem se nedoléčila z chřipky,

  • pocity sebelítosti a oběti,

  • fyzické projevy strachu – stažené celé tělo, schoulené do klubíčka, povrchní dýchání, nevolnost, nervozita,

  • apod.

Věřím, že vás tyto věty inspirují tak, abyste si složili svoje vlastní. Nezapomeňte být co nejvíc konkrétní.

A nezapomeňte si požádat o ochranu, vytvořte kolem sebe svoji bublinu a soustřeďte se na pozitivní věci. Představujte si, že potkáváte pouze lidi, kteří jsou zdraví. Situaci ale nepodceňujte, noste roušku a chraňte sebe i ostatní. A pokud už vás nemoc zachvátila, ťukejte další a další strachy, které vás napadnou.

Všem nám moc a moc držím pěsti a děkuji především těm z vás, kteří jste zodpovědní.

PS: Moje děti také občas mají strach. A když ho mají, sedneme si spolu a všechno si pěkně vysvětlíme. Ví, jak se mají chovat v různých situacích, ví, na co si mají dát pozor. Ale taky ví, že když budou sedět doma a dívat se na svět jen zpoza okna, šťastné nebudou. Obdivuji jejich odvahu běžet nočním lesem jen s baterkou v ruce… A vlastně se tomu nedivím… nestraším je totiž zbytečnostmi…

A mimochodem, ode dneška i zakladatelka EFT v ČR, Sindy Katayama, začíná vysílat sérii videí na téma strachu z koronaviru – zaregistrovat se k odběru můžete přímo na jejích webovkách www.eft.cz.

A také spousta terapeutů EFT poskytuje konzultace i po Skypu, takže pokud jste k smrti vyděšení a nedaří se vám to zpracovat samotným, neváhejte je kontaktovat. Jsou skvělí 🙂

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)