Babiččina lípa

Ležím na podlaze. Před chvilkou jsem docvičila svoji jógovou sestavu a teď odpočívám. Poslouchám klavírní koncert a hlavou mi proletí zvláštní myšlenka na generaci žen přede mnou. Kolik jich tu muselo být, abych tu byla i já?

Za chvíli to bude rok, co jedna z těchto žen zemřela. Moje babička. Žena, která pro mě byla symbolem laskavosti, bezpodmínečné lásky a především… především symbolem mého dětství. Kdybyste se mě na moje dětství zeptali, vzpomněla bych si jen na prázdniny na venkově vonící létem, senem, jahodami, nazelenalou vodou v rybníku a časnými východy slunce, kdy jsem se s „mojí“ vlčandou Dándou toulala po lesích.

Jezdili jsme za ní do stejné nemocnice, ve které zemřel i můj děda, její manžel. Jenže už téměř dvacet let před ní. Celou tu dobu byla sama. Jak roky plynou, člověk má najednou kupu svých starostí a všechno ostatní odkládá na až… bude víc času. Jenže nebude.

Moje maminka se vdávala velmi mladá. Narodila jsem se měsíc po jejích osmnáctých narozeninách. Prý to nebylo lehké, ale mně to tehdy vůbec nevadilo. Naopak, často jsem si představovala, že až mi bude osmnáct, taky budu mít první dceru… a ta bude mít v osmnácti taky svoji první dceru… a tak třeba jednoho dne vedle sebe budeme stát pět generací a budeme se smát štěstím.

Život ale nejde tak, jak si ho člověk plánuje. Určitě pro to má své dobré důvody.

Štěstí bylo, že se moje babička pravnoučat skutečně dočkala. Děda ne.

V den jejího pohřbu jsme se s manželem stavili v zahradnictví, koupili jsme krásnou vzrostlou lípu a zasadili ji jako symbol lásky na naší zahradě. Její listy připomínají srdce.

Lípa je vůní mého dětství. Kdykoliv ji cítím, je mi zase sedm, proháním se v Ostrově po loukách v představách, že jsem volná jako pták, hřeje mě sluníčko a vzduch voní dobrodružstvím. A ráno zase bude čerstvá sýrová bulka s máslem a nebo bílá káva a krupice se skořicí. K obědu se budeme vsázet, kdo sní víc knedlíků s povidly a odpoledne nás děda vezme k rybníku nebo na procházku k přehradě. A já znovu poletím s větrem o závod lesem, budu vdechovat vůni jehličí prohřátého sluncem a skákat přes všechny příkopy vytvořené drobnými potůčky…

Místo, kde jsem léčila své zlomené srdce. Utíkala jsem sem rovnou ze školy, protože jsem se zrovna stala průvodkyní v Balcarce. Těšila jsem se na každý pátek, kdy jsem si ráno sbalila batoh a vypadla na celý víkend pryč, abych ho nemusela potkávat. Můj bratr i obě sestřenice pak za mnou každé odpoledne chodili a poslední prohlídku vždy absolvovali se mnou. Někdy s sebou vzali i Dándu, která se mohla zbláznit radostí, když jsem vyšla z jeskyně ven.

Dodnes si pamatuji ten okamžik, kdy mi babička tajně dávala na postel sáček s dárky od Mikuláše, přestože už mi bylo šestnáct… Předstírala jsem, že spím, abych jí tu radost nepokazila…

Nebo si pamatuji, jak jsem zvracela, protože jsem se přecpala cukrovím, a dědovi jsem všechno zapřela. A pak jsem se šla přiznat. Čekala jsem křik, ale on jen pokýval hlavou a neřekl nic.

Často nás s sebou brávali na výlety. A sotva jsme sedli do autobusu, vytáhla babička krabičky plné řízků, kyselých okurek, čerstvého chleba a „na tvrdo“ vařených vajíček… 🙂

A taky vzpomínám, jak jsme vždy loupali hrášek, makovice, škrábali brambory, vytrhávali řepu, pásli slepice, hledali snesená vajíčka, opékali buřty, chodili na kopřivy a na houby a …

Kde je moje dětství?

Daleko. Dost možná, že se do toho domu, kde jsem tak ráda bývala, už nikdy znovu nepodívám. Už ani ta kašna, kolem které jsme se jako děti honily, tam není.

A přesto, že všechny věci pominou, že není důležité, kde jsem se narodila a jestli ten dům stále ještě stojí… přesto moji nejbližší navždy zůstanou se mnou… ve mně… v mých dětech… v jejich dětech… jako věčný plamen lásky a radosti, na který myslím, když je mi smutno.

Jako malá jsem se bála smrti.

Opravdu hrozně jsem se bála smrti. Občas jsem ležela na posteli, zadržovala jsem dech a představovala jsem si, jaké to bude, až nebudu. Až přestanu dýchat. Až se přestanu hýbat. Až přestanu myslet. Až všechno zapomenu…

Právě to, že přijdu o všechny vzpomínky, mě na smrti děsilo nejvíc. Nechci zapomenout. Nechci zapomenout na nic, co v mém životě kdy bylo. Ať to bolelo jakkoliv, to, že vzpomínám, znamená, že žiju.

Nedokázala jsem si představit, jaké to bude, až nebude vůbec nic… Ono to vlastně ani nejde, představit si „nic“.

A tyhle představy ve mně dokázaly vyvolat obrovskou vlnu úzkosti.

Celý život jsem pátrala po tom, co je po smrti. Hltala jsem příběhy těch, kteří klinickou smrt prožili. Každý z nich popisoval, že se mu před očima promítl celý jeho život, že prošel tím „dobře známým“ tunelem, na jehož konci svítí světlo a zažil pocit ohromného uvolnění a osvobození. Nirvána. Podle slovníku cizích slov je tento stav definován jako: „stav absolutní blaženosti, klidu, zapomenutí, nebytí“.

Ale je to skutečně tak? Prý existuje vše, co si naše mysl dokáže představit. Takže i nebe? Nebo peklo? Tomu nevěřím.

A co transformace? Reinkarnace? Kdo vlastně skutečně ví, jak to „funguje“?

Nebo vzpomínky z minulých životů? Karma?

Jak už jsem psala v jednom ze svých příspěvků, hodně poslouchám Deepaka Chopru na Instagramu. Každý den mluví o některém tématu ze svých knih a zrovna nedávno probíral právě smrt.

Podle něj smrt vlastně neexistuje. Duše opustí tělo a upadá do „spánku“. Během tohoto spánku zpracovává informace z právě prožitého života a připravuje se na opětovné vstoupení do nového lidského těla. Pak už jen čeká na tu správnou „vibraci“, která s ní bude v souladu, a pokud se taková objeví, pak se znovu zrodí. A její vývoj pokračuje dál.

Není prý možné narodit se na „nižší úrovni“, tedy jako myš nebo motýl nebo kočka… Jsme-li už jednou člověkem, pak se prý znovu rodíme jako člověk (když jsem si o tomhle povídala s dětmi, prohlásil syn, že je to skvělé – aspoň se prý nenarodí jako komár a nikdo ho nerozpleskne :-D).

Možná to bude znít zvláštně, ale já to místo, kam „moje duše chodí spát“, znám už od dětství. Říkám mu „růžovo“. Je v něm výhled na část vesmíru s jemnou růžovou mlhovinou a milióny hvězd. Netuším, kde to je, ale při léčení se tam občas vracím. Je tam fakt klid. A ticho. Hluboké ticho, jaké může být jen „tam nahoře“.

To už se ale dostávám někam, kam jsem se vlastně vůbec dostat nechtěla.

Chtěla jsem napsat, že mě smrt babičky hrozně sebrala. Už před lety, když zemřel děda, jsem do sebe musela lupnout něco na uklidnění, abych vůbec do kostela došla. A teď to bylo ještě mnohem, mnohem horší. Umřela poslední osoba, která symbolizovala moji dětskou radost. A jako bych si najednou skutečně uvědomila, jak je život křehký a že bych skutečně neměla promarnit jedinou vteřinu zbytečnostmi…

Hodně mi v těchto chvílích pomáhá EFT. Kdykoliv mě to rozhází znovu, ťukám a ťukám a ťukám. Nepotlačuji smutek, lítost a ani vztek, všechno to přijímám tak, jak to je. Zpracovala jsem si dokonce i mé dětské fóbie ze smrti. Už se jí nebojím. Vím, že jednoho dne přijde.

Vlastně se mi ta myšlenka, že moje duše spí jako šípková Růženka a čeká, až přijde její chvíle, moc líbí. Vrátím se tam, kde je „růžovo“. To by byly fotky 🙂

„Byla mi dána do vínku schopnost hlubokého soucitu, a snad i proto jsem již od malička toužila pomáhat lidem objevovat svoji duši. Již téměř dvacet let se věnuji studiu alternativních metod léčení, zejména EFT a feng-šuej, a proto jsem také autorkou eBooku FENG-ŠUEJ a EFT>> , který je věnován oběma těmto metodám. Pomocí Feng-šuej můžete nastartovat pozitivní změny ve vašem životě tím nejjednodušším způsobem, který pro začátek můžete udělat – zdokonalením prostoru, ve kterém trávíte svůj čas. Prostor kolem nás totiž pomáhá utvářet náš život. A pomocí EFT můžete pomoci sami sobě zbavit se vnitřních bloků a nefunkčních vzorců, které vám brání ve štěstí...“ Můj příběh si přečtěte zde>>
  • Chcete se dozvědět, jak rychle nabít Vaše tělo i Váš domov pozitivní energií?

    Přečtěte si eBook zdarma...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Na Facebooku mě najdete tady :-)